Bathory

Tvrdit, že „Čachtická paní“ tématem pro Juraje Jakubiska je, anebo není - to jen odráží vysoká očekávání, jež se ke snímku pojí, popřípadě souhlas či zklamání diváků, kteří od něho cosi očekávali. Osobně shledávám na Jakubiskově nejnovějším filmu sympatickým, jak nepapouškuje klasické verze legendy o hraběnce Báthoryové a namísto toho problematizuje mýty (hraběnka služky sice přímo či nepřímo vraždí, ovšem v jakýchsi „jakubiskovsky“ přízračných záchvatech stihomamu a poruchy osobnosti, a její energetické rudé koupele nejsou vůbec krvavé; dále pak je zde například přítomen hraběnčin nůž, jehož ostří připomíná upíří tesáky a má tak moc šířit mezi lidem fámy o upířím prokletí). Bolek Polívka v roli investigativního mnicha Petra koneckonců, skloněn v preludiu filmu nad almanachem se svými zápisky, prohlašuje, že „dějiny píší vítězové a paměti zase blázni, kteří přežili“. Tato „teoretická“ rovina filmu – Jakubiskova soukromá verze implikující mnichovu paměť - je podle mého snad jeho jedinou předností: Bathory se zásadně vymyká běžnému diváckému očekávání hororových situací, vylíčených nepřítomnými „vítězi“, a vypráví legendu zcela jinak, prizmatem „blázna“, který byl při tom a vše si nějakým způsobem zapamatoval.

Ať se mi Juraj Jakubisko jevil jako auteurská osobnost sebevíc, s Bathory přichází mé první rozčarování. Jakubiskův imaginativní styl nemá v porevoluční době takové finanční zázemí a především není ve filmech dneška tak patřičný, tak úderně „alternativní“, jako v poměrech totalitních – a tak když se Juraj jednou rozhodne dosti nákladně vyprávět starou legendu, musí jí bohužel rozmělnit anachronickými hloupostmi.

Film nás chce přesunout do první půle neklidného sedmnáctého století a nechat nás pocítit ducha této doby, zároveň se mu to zoufale nedaří právě pro zapojení modernistických žertíčků a legrácek jak ze století jedenadvacátého, jež mají na svědomí především dva žebraví potulní mniši, jakési zoufalé karikatury osvíceného Viléma z Baskervillu a juvenilního Adsona z Melku, a zároveň prapodivní dědici Leonarda DaVinciho, kteří jako by nalezli klíč ke konstrukci a užívání celé řady vynálezů, o nichž si mohla soudobá věda nechat jenom zdát. Rozumbrada Petr (Bolek Polívka) a pubertální novic (Jiří Mádl) jsou vysláni kardinálem, aby zjistili pravdu o podivných úmrtích spjatých s Čachtickým hradem. Sehrávají roli pozorovatelů celého dění, a v druhém plánu i dosti nešťastných zlodějů času. Do koncepce Jakubiskova velkofilmu jsou zahrnuty záběry válečných tažení proti Turkům, vyvržení prasete, karnevalu - zkrátka různé již samy o sobě časově marginalizované ilustrativní obrazy, které se však sousedstvím s komickými výstupy mnichů stávají margináliemi na n-tou. Historická věrnost ustupuje v Bathory do pozadí před modernistickou rutinou a historický film je už i ve vážných okamžicích otráven postupy průhledné frašky. Herecký ansámbl najednou tvoří jen sběř šašků navlečených do historických kostýmů a nejvěrohodnějšími herci se tak stávají ti, kteří neměli před natočením Bathory s českým či slovenským filmem pranic společného – především představitelka hlavní role, Anna Frielová, jež si svoji přirozenost a charakterovou jednotu zachovává až do finále.

Psalo se i o tom, že legendu o Čachtické paní toužil zfilmovat i Zdeněk Troška – a já měl při sledování Bathory místy pocit, že se tvůrci série Kameňáků skutečně podařilo nějakým způsobem zasáhnout do výsledné podoby filmu.

__________________________________________________________________________________________________
BATHORY (Bathory)

Režie: Juraj Jakubisko

Hrají: Anna Frielová (Alžběta Báthoryová), Karel Roden (Juraj Thurzo), Hans Matheson (Caravaggio), Franco Nero (král Matyáš), Deana Horváthová (čarodějnice Darvulia), Bolek Polívka (mnich Petr), Jiří Mádl (novic)…

138 minut, Slovensko / Česká republika / Maďarsko 2008