Kunderův román Žert (u nás poprvé vydaný roku 1967 a zfilmovaný „na poslední chvíli“ o rok později) se odjakživa potýká se dvěma různými interpretačními přístupy – buď je označován za „trezorovou obžalobu totalitního systému“, anebo za „román lidské existence“. Pokud ve filmové adaptaci převládá jakýsi pamfletický akcent, revidující skrze životní zkušenost jednoho člověka prvních dvacet let komunistických údernických pák u „volantu dějin“, román - s jeho zhuštěnou koncepcí počtu takřka rovnocenných hlavních postav, jejich duševních monologů (z jejichž „prostřihů“ se celý román skládá) a především tedy z přímých svědectví o jejich lidských bytnostech, vůlích, existencích - nelze jako pamflet charakteru Strany a jejích mechanismů označit tak jednoduše.
Příběh literárního Žertu je konstruován z nexu vzpomínek čtyř jen povrchně se znajících lidí (na uzlové body jejich prožitých životů, na životní partnery, na známé a jejich role v minulosti), probuzených doslova „zjevením dávného přízraku“ - doktora přírodních věd Ludvíka Jahna, přijíždějícího po dlouhých letech do svého rodného městečka, aby zde dopsal poslední dějství své osobní (trapné) tragédie (frašky). Výstup z autobusu na půdu zmrtvělého maloměsta a nutnost prokousat se nějak časem při čekání na schůzku s letmou známostí Helenou rozpoutává řetězení stále se rozpínajících soustředných kružnic na hladině Jahnovy řeky života, až k pramenům jeho bytí.
Po shlédnutí filmové adaptace Žertu v režii Jaromila Jireše bychom se mohli shodnout na tom, že se Ludvíku Jahnovi přihodila na první pohled nespravedlivá křívda – coby plnohodnotný příslušník stranické elity (student katedry přírodních věd a uvědomělý svazák) odepsal léta páně 1951 v dobrém rozmaru své dívce na chmelovou brigádu pohlednici o třech lehkovážných větách („Optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij.“) a byl za tento svůj žert / zhanobující čin svými spolužáky melodramaticky porovnán s jiným literárním odkazem „jiného komunisty“ Julia Fučíka (citací z Reportáže psané na oprátce) a potrestán vyloučením ze Strany, ze studií, a poté při vojenské službě u Černých praporů i pětiletým výkonem trestu v kamenných dolech. Jediný způsob vypořádání se s touto dávnou křivdou, jež je Jahn duševně způsobilý po patnácti letech vykonat („jsem děvkař“), je svedení ženy svého někdejšího spolužáka Zemánka - který v historii nešťastného žertu sehrál roli Jahnova „soudce“ - s úmyslem rozvrátit mu manželství. Okolnosti se však vyvinou podobně trapně, jaký je sám plán: Helena se Zemánkem spolu již dva roky nežijí; žena tak vyhaslému sukničkáři Jahnovi vděčí za nový slibný vztah a pověsí se mu na krk s vyznáním lásky. Román nám však otevírá čtyři různé brány, čtyři různá hlediska čtyř různých duší více či méně spjatých s Jahnovým osudem – „křivda“ spáchaná na Jahnovi se tak odpoutává od filmového zaměření se na duševní monology Jahna a získává skrze čtyři nejednotné filtry, čtyři náhledy na její okolnosti (např. na míry závažnosti doby a Ludvíkova žertu, na osobnost Zemánka, na roli folklórního umění ve státě) četné kontexty, je neustále problematizována a relativizována natolik, že prakticky nelze určit, na čí straně stojí právo a kdo bezprávně svým jednáním porušuje veškeré morální kodexy.
Jahnova ubohá pomsta totiž připomíná kauzální hru nekonečného sledu příčin a následků v toku času, v němž Jahn není schopen objektivně rozlišovat mezi oběma těmito protivami a své příčiny (úmysly a činy) nahlíží jako následky. Cítí potřebu zvednout rukavici, jíž byl šlehnut přes tvář, odpovědět nějak na tvrdé sankce, které však už samy byly důsledkem jeho žertu – v zaslepeném dojmu, že jeho žert byl důsledkem budovatelsky optimistického klišé své doby, na něž toužil z pozice skrytého individualisty nějakým způsobem kriticky reagovat.
Teprve žert se po dlouhých letech stává společným tématem Jahna a jeho dalšího spolužáka, evangelíka Kostky – nedostudovaného filosofa, který od samého narození představuje pro systém svým pevným náboženským přesvědčením jakousi konkurenci na poli víry. Skrze Kostkův osud sestávající jen z věčného „přestupování někam jinam bez řádného dokončení“ rozeznáváme v Gottwaldově osvoboditelském režimu jen další variaci na archetyp sakrálního modelu společnosti, perzekuujícího své provinilce ani ne tak na úrovni právní a etické, jako na teologické (neboli jinak řečeno politické). Stalinská éra naší historie odhaluje v Kunderově románu svoji pravou tvář právě přispěním této Jahnovy drobné recese, bez jejíž „invaze“ do univerza Ludvíkova života a mínění v okruhu osob na něho jakkoli napojených by rytmus jeho ekosystému pokračoval dále dle linie povrchního dojmu o onom utopickém komunismu, v němž jediném mohou být všichni šťastní a svobodní. Jaká je to pak svoboda, když tři věty názorů, chráněných navíc listovním tajemstvím, jsou s to zlomit svému pisateli vaz?
Velmi krásná a funkční je naopak přítomnost světlých momentů, jimiž Kundera zaplavuje vzpomínky svých hrdinů na život ve stalinské éře. Jako by byl poslušen známé psychologické pravdě o tom, že lidé si v paměti uchovávají spíše to dobré, zatímco na to zlé rádi zapomínají, nepoužívá v souvislosti charakterizace postav ve svém textu ani jedinkrát emotivní stereotyp typu „svině“ či „hajzl“ – při slovním dotýkání se různých ztělesněných zel se utíká spíše k satiře, k parodickým přívlastkům (např. šikanující pubescentní desátník a zároveň nejvyšší nadřízený u PTP je Jahnem označován jako „chlapeček-velitel“, a jakmile na scénu později vstoupí Helenin otravný nápadník coby „chlapeček-reportér“, poznáme, že tak Ludvík jen druhově rozlišuje mezi dvěmi lidskými lejny). Helena s nostalgií vzpomíná na dny, v nichž se zamilovala do „lidového vypravěče“ Pavla Zemánka, na dekorativní úzus prvních prvomájových průvodů, na radostnou spontaneitu z vítězství nového směru, jímž se měl ubírat život v její zemi. S postavou Jahnova moravského spolužáka Jaroslava vstupuje do románu téma klasického lidového umění, nadšení pro nejstarší českou hudbu – jinými slovy atmosféra života na staré moravské vesnici, v níž se stále dodržují přísné kódy oblečení a pořádají starodávné slavnosti (např. Jízda králů), jejichž skutečné významové podhoubí však již téměř nikdo nezná. Dokonce i trpitel Jahn nalézá ve svých vzpomínkách vzácné okamžiky radosti, „vykusuje“ ze své pohnuté minulosti ostrůvky světla (známost se sexuálně nevyrovnanou dívkou Lucií v časech služby u PTP, angažmá ve folklórní kapele) – jeho zpovědi však permanentně prostupuje falešná tónina jakési chimérické nenávisti vůči všem a ke všemu. Jahn tak sehrává v kvartetu pamětníků svého příběhu úlohu defektního jedince, jehož paměť je stále otrávena setrvačnou potřebou pomstít se komukoli za svá promarněná léta.
Na dvou vedlejších postavách Kundera vnáší do svého románu další z dvojic extrémních protikladů, mezi nimiž je třeba nalézt rovnováhu. Jaroslavův nezletilý syn slibuje sentimentálnímu otci, že pojede jako maskovaný král koňmo v čele Jízdy králů a že tak tedy prokáže dle moravské tradice nevýslovnou čest svému rodu – namísto sebe však v inkriminovanou neděli dosadí do sedla kamarádku a raději následuje své srdce do sousední vesnice na automobilové závody. Během Jízdy králů, na níž se moderní, „obrození“ lidé konce šedesátých let dvacátého století sjíždějí automobily, poznáváme i novou partnerku doslova proměněného Pavla Zemánka, jíž nahradil Helenu – jde o jeho o generaci mladší studentku, dokonalé ztělesnění blazeované mladé generace, jíž v uzavřeném světě rozpadající se glorifikace komunismu nedokáže nic těšit a zajímat, natož jakkoli hlouběji stimulovat. Povrchnost mládeže a zároveň nepochopitelné okouzlení, jež vzbuzují skrze svoji „čistotu“ (neznalost pohnuté historie) v dospělých, staví obě porovnávané generace do pozice tápajících ztracenců, kteří se sice dokáží obdivovat pro své jinakosti a odlišné životní styly, nikdy si však navzájem nemohou porozumět.
Každá z oněch čtyř hlavních postav má určitý okruh svých zájmů, tužeb a radostí, jež neutralizují jakékoli sklony k politikaření. Možná revidují, ale nikdy ne politiku – přehodnocují jen své názory a víry. Z jejich duševních monologů přímo vyznívá, jak jsou od sebe navzájem odlišní, jak mezi sebou mimoděk nalézají jeden jediný shodný rys – svoji individualitu. Kundera složil svůj román z myšlenkových pochodů a činů filosoficky co možná nejrozdílněji založených lidí, kteří jsou ve svých myslích a nitrech zcela svobodní.
__________________________________________________________________________________________________
ŽERT
Žádné komentáře:
Okomentovat