neděle 17. června 2018

(Rozporu)plnost aktivistického života: 120 BPM



„Campillo připomněl a zachytil lásku a hněv, jež nás pojily. Připomněl nevyzrálost a vnitřní boje, které nás rozdělovaly. Připomněl sex, jehož jsme se nikdy nevzdali. Připomněl náš černý humor. Připomněl, že mezi všemi těmi pohřby jsme stále chodili o víkendech tančit. Připomněl tu extázi při pochodech na gay pride. […] A připomněl, že mimo vší tu bolest, ztráty a neshody jsme zůstávali přáteli.“
               - LGBT aktivista Peter Staley v reakci na film 120 BPM

Dle pamětníků a členů hnutí Act Up, založeného v New Yorku v březnu 1987 za účelem boje proti nepolevující epidemii HIV/AIDS, se Robinu Campillovi podařilo ve filmu 120 BPM mimořádně věrně zpřítomnit atmosféru raných 90. let, v níž queer komunity žily na hraně smrtelného nebezpečí. Campillo do pařížské divize Act Up vstoupil roku 1992 ze strachu z mediálních proroctví, že všechny gaye čeká neodvratná smrt, provázených vzrůstajícími počty úmrtí jeho přátel, stejně jako z hněvu nad nezájmem společnosti o osud ohrožených skupin. Svým filmem nahlíží do každodennosti HIV pozitivního aktivisty Seana ze stejné frakce, který zasvětil osobní život politickému boji, neboť pouze ten nese v zoufalé situaci naději na záchranu. Sean se svým milencem Natanem – s nímž se ztotožňuje Campillo – tvoří dvě buňky kolektivního organismu, bojujícího o čas na několika frontách.

Jednak proti dlouhodobým procesům vedení farmakologických výzkumů a zveřejňování jejich výsledků, odrážejícím palčivé napětí mezi dlouhým trváním civilizačního progresu a mnohem dynamičtějším tepem krátícího se lidského života, který ztrácí šanci na příznivější podmínky budoucích generací. Dále proti vládě a jejím nedostatečným preventivním opatřením cíleným na rizikové segmenty, mezi něž patřila mládež, narkomani a vězni. Act Up proti těmto nepružným organizacím využívalo anarchistických zbraní: demonstrativních přepadů a blokád sídel státních podniků, sabotáží zdravotnických kongresů, narušování komfortních osobních zón politiků, korporátních zaměstnanců a pojišťovacích agentů a jejich atakování umělou krví, popelem zemřelých a černohumornými veršovanými slogany označujícími je za šiřitele smrti, komplice viru. Plakát Act Up s heslem „Mlčení=Smrt“ pod růžovým trojúhelníkem, asociujícím nejen symbol gay hrdosti, ale také označení homosexuálních vězňů v nacistických koncentračních táborech, vedl paralelu mezi dvěma „nemocnými“ érami, v nichž za přihlížení společenské většiny padali gayové a lesby za oběť svých vlád: mezi epidemií HIV/AIDS 80. let a nacismem, jenž odsuzoval neheterosexuální obyvatelstvo k fyzické likvidaci.

Další brzdou v těchto závodech se smrtí byla veřejnost, jejíž vesměs neinformovaný a lhostejný přístup k prevenci pohlavně přenosných chorob jako k „problému těch druhých“ film vyjevuje sekvencí vpádu aktivistů do prostor střední školy. Narušitelé umlčují pedagogy, aby hekticky zavalili tu pobavené, tu šokované, tu zhnusené a odtažité školáky proudem osvětových rad, než je zvonek o nedobrovolné posluchače připraví. Srovnání reakcí dvou učitelů na narušení výuky ukazuje, že vychovatelům mládeže je vlastní otevřenost stejně jako zabedněnost, přičemž s vyšším postem hrozí ztráta zdravého rozumu: nejodtrženější od reality je ředitel školy, odmítající instalovat automat na kondomy z důvodu, že téměř plnoleté „děti“ je přeci ještě nemají nač využít. Na studentech je pak vidět, že veřejnost naslouchá jen tehdy, když musí – dokud nezazvoní. Přitom si zachovává vlastní rozum a svou pravdu: šestnáctiletá dívka přiživí dobový mýtus, že HIV nemůže chytit, není-li lesbou, přičemž odvrácenou stranou této mladické sebejistoty je Seanův příběh, jehož ve stejném věku nakazil ženatý pedagog. Právě apelativní akce cílené na nezaujatou společnost (jejíž součástí jsou i virem HIV nepostižení zástupci queer komunity) nejsnáze selhávají, neboť balancují na hraně srozumitelnosti. Abstraktní zásahy aktivistů do městské krajiny zanechávaly kolemjdoucí často v rozpacích, jako například pověstný růžový kondom nasazený v prosinci 1993 na obelisk pařížského náměstí Svornosti (jehož instalace se ve filmu pouze plánuje), nebo do ruda obarvená Seina, která nad ránem překvapuje nic netušící měšťany svým zastřeným sdělením.

Nejdramatičtější a nejemotivnější boje ve 120 BPM však probíhají přímo uvnitř Act Up, jehož členy rozděluje odlišná fyzická zkušenost s AIDS, a tedy i různý empatický práh. Nejostřejší konflikty pramení z odlišného vnímání času: naléhavá potřeba frustrovaných umírajících něco ihned změnit naráží na klid a úsměvy těch, kdož jsou HIV negativní. Vzhledem k tomu, že členové vedení se na rozdíl od těch řadových těší dobrému zdraví a hýří optimismem, lze ve filmu vidět ještě jednu rovinu skupinového rozštěpu. Jako by se zde o sebe tříštily světy dlouhodoběji a strategicky uvažujícího „managementu“, ženoucího se za politickou kariérou a s bezděčnou bezcitností exploatujícího neštěstí druhých pro své mediální zviditelnění, a prekarizovaných „pěšáků“, kteří občas svou nedočkavostí „korporátní“ progres ohrozí zbrklým činem, či své vůdce přímo nazvou podvodníky a vnitřními nepřáteli.

Osamělost jednotlivců v aktivistickém kolektivu podtrhují scény z klubů, v nichž každý tančí sám za sebe mezi částečkami prachu vířícími ve světlech stroboskopů. Skupinové tělo Act Up, jehož členská základna se vlivem náborů nováčků a odchodů nemocných do ústraní stále mění, je nahlédnuto jako nestrukturovaný, pomíjivý prach. Abstraktních míst, v nichž vzduchem v detailních záběrech cosi poletuje, má 120 BPM více – jednou cigaretový kouř, jindy konfety na gay pride, onde postřik dopadající na květiny. Může jít o imaginace viru, infikujícího sdílený vzduch, jejž dýcháme všichni. Vizuálně ozvláštňují a zpomalují rytmus filmu, až působí jako heideggerovské existenciály, díky nimž se zpod nánosů automatické každodenní rutiny na povrch prodere skrytá intenzita, křehkost a nesamozřejmost bytí. Seanovo sentimentální zamyšlení při pohledu z okna metra nad tím, jak život s AIDS proměnil jeho vnímání světa, je dalším z existenciálních spočinutí, jakkoli jej Sean nepřesvědčivě obrátí v žert. Intenzitu života Campillových aktivistů reprezentuje i explicitní erotika, jíž se francouzský queer film nikdy nebál: z poslední doby vzpomeňme na Život Adèle Abdellatifa Kechiche, Neznámého od jezera Alaina Guiraudieho či V sedmnácti Andrého Téchiného.

120 BPM je film drtivý v zachycení konečnosti, smrti a jejího dopadu na okolí, a současně povzbudivý paralelním přeostřením na životy druhých, kteří pokračující dál. Je dojemný v kolektivní pietě nad zemřelým Seanem, a současně mrazivý tím, jak tato pieta hladce přejde ve vyjednávání, kolik chlapcova popela zůstane doma a kolik jej bude využito k bombardování státních úředníků. Závěrečná montáž, prolínající výjevy z demonstrace, tanečního parketu a ložnice otřásající se sexem a zároveň vzlyky, shrnuje snad nejkompaktněji (rozporu)plnost aktivistického života, oscilujícího mezi pospolitostí a osamělostí, sjednocujícími a rozkladnými momenty, smíchem a slzami, sledováním osobních cílů jako politických ideálů.
____________________________________________________________________________
120 BPM (120 battements par minute, Francie 2017)

Režie: Robin Campillo. Scénář: Robin Campillo, Philippe Mangeot. Kamera: Jeanne Lapoirie. Střih: Robin Campillo, Stephanie Leger, Anita Roth. Hudba: Arnaud Rebotini. Hrají: Nahuel Pérez Biscayart, Adèle Haenel, Arnaud Valois, Antoine Reinartz, Félix Maritaud ad., 140 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 30. 11. 2017).